Už je to tady. Ve vzduchu létá nejen virus, ale i velká opatření proti němu. Tři příběhy, tři role, tři úhly pohledu. Jeden domov pro seniory.
Jsem tu sama. Moje rodina, ani další moji blízcí tu se mnou nemůžou být. Má ranní teplota byla 37,2, polední 37,5 a večerní 37,1. Bojím se. Ne, že by mě vyděsila ta teplota. Obavy mi nahání to všechno kolem. Ráno ke mně chodívala usměvavá paní pečovatelka a pomáhala mi s hygienou, zeptala se, jak jsem se vyspala… A teď? Přichází ke mně bytost, celá zahalená v zeleném obleku, od hlavy až k patě maskovaná. Úsměv pod respirátorem mohu jen tušit, ale možná, že tam už ani není. Je mi smutno.
Ležím doma v posteli. Potím se, naměřené teploty přesahují 38,5. Chvílemi se třesu zimnicemi. Na testy půjdu za týden, dřív není termín. Přemýšlím, jak to celé bude pokračovat. Bude mi zítra líp? Nebo ještě hůř a budu si muset zavolat záchranku? Hlavně hodně pít a spát a pít a spát. Tři dny je to strašné, je mi zle. Ale držím se. Čtvrtý den mi klesne teplota na 37,5, ustoupí zimnice. Začínám přemýšlet – jak to asi zvládají kolegové v práci? A jak klienti? Je tam hodně nakažených? Nebo jsou v pořádku?
Jdu do práce s očekáváním. Zamoření se našemu domovu pro seniory zatím vyhýbá… Ale i tak. Klienti už nemají jinou možnost kontaktu s rodinami a blízkými než přes telefon, nebo jinou virtuální cestou. Zrušili jsme společné programy. Klienty vedeme k tomu, aby minimalizovali vycházení z pokojů. Společné cvičení nepřipadá v úvahu. Klienti na jednotlivých patrech jsou izolováni, už několik dnů se nemohli naživo vidět. Je jim smutno. Rozpisy služeb se neustále mění, prakticky z hodiny na hodinu. Co chvíli někdo zavolá, že je nemocný, nebo v karanténě. Máme k dispozici dobrovolníky, studenty, ale kdo je tak rychle zaškolí?
Přesto, nebo právě proto, to nevzdáváme. Pracujeme, zlepšujeme se v hledání nejlepších řešení, zůstáváme profesionály. Děkujeme vám všem, kteří na nás myslíte. Vážíme si vaší podpory.
Vypracovala: Mgr. Lenka Vencová
